HROB V LESE.

Hrob tichý tmí se v šeru,

kde šumí doubrava,

na hrobě lilje bílá

a růže krvavá.

Když po západu táhne

večerní krajem chlad,

růže se k lilji sklání,

ji líbá nastokrát.

A zdá se, tma když čirá

se snáší dálavou,

že ti, jež hrob ten skrývá,

v těch květech šťastni jsou. – –

Až nás i jednou spolu

smrt pojme v objetí,

až všechno světa štěstí

jak přelud odletí,

v tom hrobě, tam chci dřímat,

kde šumí doubrava;

z tvé duše lilje vzroste,

z mé – růže krvavá.

A vždy, když noční chmury

kraj celý zakryjí,

ret můj, ta růže, zlíbá

tě – bílou liliji!