HROB V MOŘI.

Velký parník brázdí vlny na Jadranu,

s temným hukotem se točí lodní šroub,

pohání nás napříč na italskou stranu.

Zamyšlen se dívám v modrou moře hloub.

Snad to týž je koráb, jehož na palubě

krajan můj se díval v bouřeplnou noc,

když se život dotkl duše jeho hrubě

a on v živlu moře hledal odpomoc.

Snad to táž jsou místa, kde se malíř moře

na vždy zasnoubil s ním v jeho vzkypění,

na dně jeho stopil neznámé své hoře,

snivou duši svou i svoje umění.

Věděl, vlny že se povrchem jen honí,

divá bouř že zuří jenom nahoře –

v malé hloubce dole ani stopy po ní,

nikdy nezasáhne dolů do moře.

Závisti tam není, záští ani zloby;

kdo tam na dně leží, mír má na vždycky,

dnes i zítra, stále, po vše příští doby

klidně snít tu může sen svůj antický.

Klidně on tam leží na dně v modré hloubi,

kolem z řas a chaluh divné zahrady –

nad ním ve vlnách se triton s nymfou snoubí,

s pěnami si v smíchu hrají najady.

Dnes je hladina tam, slunce svit hrá po ní,

zítra moře šumí zpěv svůj odvěký,

jindy v divé bouři vlny tam se honí –

vše to jemu dole sen je daleký.

On zde blažen leží v hloubce zelenavé,

míjí den, i léta dlouhá pominou –

v moři, jež mu dalo radosti kdys pravé,

on se zvolna stane mořskou travinou.

On se ponenáhlu částkou moře stává,

v němž měl za života ryzí radosti,

s ním se modrá, září, vlnou na něm vstává,

zpívá jeho velkou píseň věčnosti...

A když člověk, jenž se pod osudem shýbá,

zoufání své vlnám moře poručí –

on, část moře nyní, soucitně jej zlíbá,

uzavře jej ve své vlídné náruči...