Hrob.

Co, druhu! sen?

Rci, mám mu věřit?

Ním los svůj měřit?

To řekni jen –

Co sen?

V hrobě tmavém černě oblečený,

Spal jsem ondy těžký, věčný sen,

Rozmarinou v čelo ověnčený,

Kvítím kolem pestře obložen;

Žalmy slyšel jsem u hrobu pěti;

Ruka knězova jej žehnala;

Pak jsem viděl odtud všecko spěti –

Adelína jenom ostala.

Klečící tam na mém hrobě novém,

S vroucností se za mne modlila,

Slza velká v oku oblakovém

K nebesům o těchu prosila.

Pak se zdvihla, jaksi posilněná,

Rovnala zem hrobní prstami,

Vyvolených září osloněná

Zasívala hrob můj růžemi.

Aj hned kvetly na něm růže bílé;

Jedna se jen vzhůru červená,

Osvěcuje všecky růže mile,

V hrobní soše slova plamenná:

„Jinoch tenby povstal, nepřející

Mocnost jehož v rov ten uvrhla:

Kdyby dívka jeho milující

Růži červenou ztad utrhla.“

Služby Boží se již dokonaly,

Z chrámu četný panen sbor jít zřím,

Předsevzetím blahahojným plály,

Ctnost vzdy milovati, líce jim;

Smutně okolo šly hrobu mého,

Každá slzami jej rosila,

A utrhši bílou růži z něho

Ní si svá ňaderka zdobila.

Všecky odšly! – Ouzkostně se vinu

V hrobě, zbaven vešké naděje,

A v tom kráčeti zřím Adelínu,

Zřím, a srdce znova okřeje.

Kleknouc červené po růži sáhne –

Já si smrtelný pot utírám –

V tom Ji kdosi pryč od rovce táhne –

Růže kvete – a já umírám.

Co, druhu! sen?

Rci, mám mu věřit?

Ním los svůj měřit?

To řekni jen –

Co sen?