HROB.

Hrob leží pod Žalého hřbetem

a stár již kolik let,

jej vesna věnčí novým květem,

naň shlíží měsíc bled,

když vůkol tichá noc je pustá,

však rána v srdci nezarůstá.

Háj slunce má a zvučné ptáky,

a kraj se rozjásal,

a nad ním letí bílé mraky,

jak touhy naše v dál,

kdož ostnem neklidu je bodá?

A bolest v duši stále hlodá.

Ať v krásné dáli klidně dříme,

tam v záři hvězdných svic!

Již o něm ani nemluvíme –

toť drásá srdce víc.

Však tichý bol se teprv ztají,

až k němu nás tam pochovají.