Hrobař čaroděj.

Dneska jej našli na stromě,

a já mám z toho zmatek,

dnes musím první kopat hrob,

na nešťastný den – v pátek.

A ještě v půdě nesvaté,

to věru dílo proklaté!

A zejtra? – To je svátek.

Leč starý uměl čarovat

a já se od něj učil,

kdož ví? – nu snad to pomůže,

zač životem mně ručil.

Vždyť mrtvola je v kostnici,

tož utneme jí pravici –

proč bych se v světě mučil!“

Šel, utnul ji a z večera

vzal na rozcestí k dílu,

a při měsíčku natrhal

si květu z černobýlu.

Pak z prken rakví zpuchřelých

a z kostí lebek necelých

chystal si čarnou sílu.

Na kostech dřevo uchystal,

a posypal to květem,

pak ruku na střed postavil

a babím pálil letem.

Pak mluvil slova podivná:

„Buď ruko pracovnice má,

ať lehce žiju světem!“

Tu div, hle ohník zplápolá

a modrojasně kmitne,

a ruka v kobce uťatá –

jak živá – špičák chytne,

a kope, kope rychle hrob,

že než se probral hrobař z mdlob,

už stojí dílo hbitné.

Vzal ruku zas, i kosti vzal

a ukryl v mrtvých kobě,

pak ulehnul, až noční čas

mu stížil oči obě.

Však nespal dlouho – snad to sen,

že množství lidí u oken

a kosti žádaj' sobě.

V jich středu muž je z kostnice,

co večer ztratil ruku,

on žádá, oč byl oloupen,

ve stálém dveří tluku.

A jiní křičí: „Zda-li, zdaž,

zda-li nám kosti nevydáš,

pak věčnou trpíš muku!“

Hrobník se křížem posvětil,

a, jak by v ohni leže,

modlil se hlasem lítosti,

až dvanáct bilo s věže,

a modlil se a modlil zas,

až přišel mladý jitra čas,

svou hrůzu z činu těže.

Hned z rána spěchal ku knězi,

ten posvětil zas kosti

a do kostnice ruku dal

a čarné spálil chvostí.

Leč hrobník stále churavěl,

aniž by sen a spánek měl,

až smrt mu řekla: dosti!