Hrobařova dceruška.

Dcerka hrobařova,

dítě roztomilé,

ustavičně zpívá,

vtělená to píle.

Na hřbitov-li vběhne,

kvítí natrhá si,

plete bílé růže

v temné svoje vlasy.

Přes zeď ke vsi hledí,

šohajiče zhlíží,

v malé ručky tleská,

z dálky-li se blíží.

Otevře mu vrátka,

sednou na dva hroby,

rozmlouvají třeba

do půlnoční doby.

Než se šohaj vrací

ku dědince zpátky,

staví se s ní ještě

pod nízkými vrátky.

Obejme svou zlatou

kol útlého pasu,

vezme libek z lící,

bílou růži z vlasů.

Přes nivy se nese,

hvízdá si a zpívá:

děvče spokojeno

za milým se dívá. –

Nic neděsí obou,

všecko ticho všady,

bez vády a sváru,

bez zášti a zrady.

Snad i ňádra mrtvých

radostí se nítí,

že, kde ti dva stáli,

roste hrobům kvítí.