HROBKA KRÁLŮ A KNÍŽAT ČESKÝCH.

Krajinu noc tichá kryje;

Dvanáctá hodina bije,

Tiše mlčí starý chrám.

Hrůzně s věže sejček skučí,

Mezi hroby vichr fučí:

Já pak v chrámě stojím sám.

Oknem Lůna zří sem bledá.

Oko moje hrobku hledá,

Čeští králové kde spí;

Lůna s bledou na ni tváří

Hledí; hrobka v její záři

jako sněžný vrch se skví.

Jaký cit to ve mně budí?

Co mne mocně blíže pudí?

Co mne nutí dolů jít?

Co mé prsa nyní ouží?

Proč mé oko snažně touží

Vás, vy mocní lvové, zřít?

Smutně nyní v hrobku vkročím,

V prostřed černou rakev zočím,

Krásný jinoch leží v ní,

V bílé roucho oblečený,

Zdá se, jinoch ověnčený

O své že milence sní.

Ještě ruka drží meče,

On však zapomněl na seče

Kruté, nezná boj ni strast.

Mrtvé oko otevřené

Vzhůru k nebi jest opřené,

Jakby hledal tam svou vlast.

Celá hrobka, všecky stěny

Černě stojí obestřeny,

Černý závoj dme se kol;

Ticho pusté – já jen v středu

Stojím, slza lpí na hledu,

A na srdci – věčný bol.