Hrobka srdce mého.

Láska má ti věnovala,

Dívko, krásné srdce své;

Tys mu ránu smrti dala,

Nížto kleslo blaho mé.

Že jsi se však strachovala

Před svědomí plamenem,

Rychle jsi je pochovala

V hrobu pevném, kamenném!

Znám ten hrobec v oné skále,

Jest to, dívko, srdce tvé;

Padne se v něj nenadále,

Z něho dostat se, jde zle.

Že jsi hrobem srdci byla,

Duše má ti odpouští;

Hleď jen, bys jej vykropila

Jednou slzou litosti!