Hrobník.

Nový hrob se černá tam, kde pole střed,

nad ním s rýčem stojí hrobník, vetchý kmet.

U nohou mu leží vykopaný host:

za dvacet let moh’ se v hrobě vyspat dost!

Měl kdys pohřeb slavný, skvostný, veliký,

že byl dobrým správcem, týral rolníky.

Dali jemu na hrob pěkný z kovu kříž –

blesk ho jednou srazil, zůstal ležet již.

Přišli jiní lidé, přišel jiný čas,

z těch, kdo správce znali, hrobník zbyl jen as.

A ten právě lebku z prachu, z hlíny zved’

a dí hlasem příkrým, studeným jak led:

„Znáš mě, pane správče? Vzpomenout si rač,

jak mě do roboty hnal tvůj karabáč.

Žena tehdy slehla, zpozdil jsem se tím,

ale dohonil jsem pod bičem to tvým.

Než jsem přišel zpět však, žena s dítětem

rozloučily se mi na vždy se světem.

A já utek’ z panství, když pak zamknul’s zrak,

vrátil jsem se domu, žebrák, ubožák!

Chopil jsem se rýče – a ostatní znáš.

Chacha! pane správče, kterak vypadáš!

Ošklíbni se přece, na dráby své křič –

chacha, pane správče! kde jsi nechal bič?

V mojí jsi teď moci, a já rýčem teď

rozrazím ti lebku – pane správče, hleď!“

Učinil, jak.řekl, temno ve zraku,

pak leb hodil mezi kosti sedláků.