HROBNÍK.

U mladého hrobníka

pochovali tatíka

bez hrany a bez pátera

v nesvěcené zemi včera –

dnes to někdo odpyká.

Žena, děti hladovy.

– „Nejsme sice takoví...

ale kdež k těm krkům pěti,“

ona dí, „chléb usháněti

šedivému tátovi!“

„Nechce umřít, nebesa!“

– hrobník ani nehlesá, –

„není práce, není hrobů,

počíhej si v noční dobu

na tatíka u lesa.“

U mladého hrobníka

letem hraje motyka,

ale přece jen se třese,

když tak náhle pozvedne se

na starého tatíka.

„Zahrabal’s ho, člověče?

přišli bychom do řeče.“

Hrobník jen se dívá na ni,

myslí si: „Tak hrstkou stlaní;

člověk rád, když uteče!“

Tak si myslí lehaje. –

Vítr zalkal od háje.

„Aby se tak zbudil táta!

Chraň nás zlého, Panno svatá!“

Vítr zalkal: „Možná je!

Večer se to nevěří,

počkej jen, až sešeří

v půlnoci se kostelíček,

však si přijde pantatíček

pro postel a večeři.“

U mladého hrobníka

sejček s krovu naříká:

„Počkej jen na půlnoc s věži“ –

Jemu zdá se, jak tu leží,

že se v rubáš oblíká.

Půlnoc bije do čira,

někdo vrátka otvírá;

klika cvakla u hřbitova,

jednou, dvakrát, a pak znova,

jak když někdo umírá.

A jako když naměří,

klika cvakla u dveří,

jednou, dvakrát, a pak náhle

jak do rakve napol spráhlé

motykou když udeří.

„Vstávej, synku! – Tvrdě spíš!

pro večeři, postel již

přichází si táta starý;

přichystej ty černé máry,

pro koho, – to také zvíš!“

Žena spí, jak na těle

když si můra ustele;

táta syna nevděčníka

a napolo nebožtíka

na zem tahá s postele.

„Spěj mi, synku, spěj mi, spěj,

za zídkou hrob vykopej,

na sáh dlouhý, jak se sluší,

ale hlubší, při své duši!

o dvě stopy hlubší rej!

Hlouběj, synku, ještě hloub,

ty přec nejsi žádný troup –

ať se marně nenamučil

táta, když tě práci učil –“

Táta na zdi jako sloup.

Táta u zdi jako stín,

hloub a hlouběj kopá syn

a to nejsou žádné čáry:

v hrob teď skočil hrobník starý,

– a teď šlo to jako mlýn!

A teď šlo to jako v mlat

slyšet cepy dupotat.

„Když jsi neměl na výminku,

měl ses učit řádně, synku,

nebožtíka zakopat!“ –

Tak je našli za zoře:

táta ležel nahoře!

táta živ, na mrtvém synu –

Skonal teprv za hodinu

v umrlčí jim komoře.