Hroby na jaře.

Kterak vlídně vítá zem

unavené svoje děti

v lupení a květů změti

nejkrásnějším úsměvem!

Zkrášlí i tu hlínu svou

tisknouc drahé kosti úže,

protká bledé šípků růže

motýlů i brouků hrou.

Sladkým se tu zdá být hrob,

vše tu kvete, voní, svítí...

Moci takto zahaliti

v srdci rány zašlých dob!

Tyto stále pukají,

jejich bol je stále nový,

cítíš dvakrát, v srdci rovy

žádné Vesny nemají!