HROBY POD SNĚHEM.

Své moře sněhové v dál rozestýlá

ta mrazná, němá krajina,

jak rubáš na všem leží rouška bílá,

kraj celý – hrobu tišina.

To jasno,... ledno!... ptačího ni zvuku...

odnikud hlahol lidských slov...

mne jímá vzpomínka za chabou ruku,

já toužím uzřít matčin rov...

Jsem u cíle!... Kol hroby zasypány

a cesta hustě zaváta,

a jenom sněžné kopky narovnány

má duše vidí dojata...

Tak sám a sám i opuštěn tak všemi

já hořko rozplakal se v ráz...

pode mnou srdce matky chladlo v zemi

a vůkol mne vál sníh a mráz...