HROBY PŘEDKŮ.

Jdu vyhledat vás v mrtvých zahradě,

zapadlé, chudé květy,

tak bojácné a skryté v ústraní,

však nedotčené léty.

Kříž nízký, černý, a krov z břečtanu

vás, tiché hroby, zdobí,

tam kosti předků tlí, jak v asylu

před bouří nové doby.

Tam spíte nerušeně v koutku svém

bez glorioly slávy

a sníte sen, jejž život nedosnil,

Ó drahé, mrtvé hlavy!

Jak jste se, tiché duše otců mých,

těm hrobům podobaly!

Tak pokorné a v stínu ukryté

se svými ideály.

Přec dláždili jste v potu cestu mou

a s životem se rvali,

by potomci se jím pak vítězně

bez boje ubírali.

Jdu pozdravit vás srdcem dojatým,

Ó předků mojich hroby!

Jdu uctít slzou vděčnosti váš prach,

já, dítě jiné doby!

Je posvátnou mi vaše památka,

ač jsem vás nepoznala,

i život váš – ta sladká pohádka,

jež dětství moje hřála.

Je posvátnou mi půda hřbitova,

kde stlela vaše těla,

vždyť připadá mi, že jsem rostlinou,

jež z ní též vypučela!

Se zbožnou úctou, zrakem zroseným

tu stojím v rozjímání, –

květ ratolesti vaší poslední,

jenž nad vámi se sklání!

A je mi, jak bych v hrobů aleji,

v hřbitovním stromořadí

viděla stíny vaše vstávati

a provázet mé mládí.

A zdá se mi v té chvíli tajemné,

že cítím na své skráni

ty ruce, jež mou cestu dláždily,

a jejich požehnání!