HROBY PŘI MĚSÍCI.

V stříbrné moře sporá tráva žlutá

hřbitova mění se, to čaruplný

je pohled úchvatný, a hroby staré

jsou moře toho bílé, tiché vlny.

A kříže černé do tmy smutně trčí,

to stožáry jsou lodí, které v moři

juž tonou dlouhý čas, a jenom stožár

nad vlny hltavé se smutně noří.

To smutný obraz krásy neskonalé!

A hroby v stříbře luny tiše plají,

to vrchy Alp jsou neznámého světa,

jež nad zemí se tady pozvedají.

A vstoupit na ně noha má se bojí,

neb pohled dolů v propasť možný není,

jen na ty hřbety hor cizího světa

své perly měsíc řine v tichém snění.