Hroby rodičův.

Jaro, jaro! Sny se k duši vinou

jako k matce tulící se děti,

panenskými ústy růže kynou,

ptactvo jásá na kvetoucí sněti.

Dívčí zpěv a srpy v poli zvoní,

šumný ručej perlou břehy skrápí,

jen má hlava dumavě se kloní,

a mé srdce chvěje se a trápí.

Vždyť mně jaro posud připomíná

předrahých dvou rovů v různém kraji,

na nichž také kvítím pučí hlína,

perly však v ty květy nepadají.

O jedno vždy srdce moje prosí:

by mých jarních písní citné zdoby

vánek místo perlící se rosy

vdechl v květy zdobící ty hroby.