HROBY V MĚSTĚ.

Jdu polem, jemuž svaté říká lid,

má chladné hrobky, má i slzí třpyt,

jež kanout zřelo často s lící,

a blízko město, blízko jeho vír,

jdou lidé – cítím, že i jejich mír

hrob též je v nich se skrývající.

Své hroby s sebou nosíme a v nich

pohřbena vůně chvil těch uvadlých,

chvil něžných, rozkvetlých a smavých,

i na nich bledá narcisů plá běl,

jíž jara žití den se kdysi skvěl

i jas ten letních růží žhavých.

A často zahrada jsou jediná,

kdy v nitru krása všecka usíná,

kdy město všecko, všecko žádá –

kdy starostí shon, prázdný zápas dne

zahrady uzavřel nám záhadné

a duše ptá se: „Co máš ráda?“

A je to často jen ten v nitru hrob,

jenž zanedbán a někdy bez ozdob

vzpomínky sladké však nám skrývá,

v samoty chvílích, v tichých myšlenkách

zářících květů náhle vzplane nach

a výmluvným se zrakem dívá.

Co život byl nám? Povinností řad,

jediný řetěz, jímž je člověk spiat,

nic z krásy marné neprožito!

Od hrobů jdu-li k denním bojům svým,

jak často je mi – v hloubi srdce vím –

víc živých nežli mrtvých líto.