Hromádkář.

Štěrk u hromádky na rozcestí

jsem starce ondy tlouci zřel,

krev zaschlou na tuhé měl pěsti

a znoj na smědé tváři vřel.

Leč chromy obě nohy byly,

a sdílně tázal jsem se: „Nuž,

proč, pro Bůh, stařečku můj milý,

té práce nenecháte už?“

„Ej, pane, sil mi zbývá dosti,

mámť sedmdesát teprv let!

nač žíti z jiných útrpnosti

a nechat ruce zahálet?

Mám kořistí být chabé nudy,

když sval můj balvan rozpere?

jeť u nás práce ještě všudy,

jen ať si každý vybere!“