HROMNICE HOŘÍ

Ta ruka už svíci nerozžíhá,

když duní hrom a blesk se míhá,

hromnici třikrát svěcenou

s voskovou růží červenou

na stole, který je prostřen bíle:

Pane, stůj při nás této chvíle.

Ta ruka už mraky nezaklíná,

zář smrti spálila ji siná,

a v noci, svítící jak den,

náš starý stůl je neprostřen,

neplápolá už plamen víry

v domově, který je stár a sirý.

Ale teď zapal hromnou svíci,

nebojící se, a nevěřící,

hromnici třikrát svěcenou,

červenou růží zdobenou,

do mraků, které se nad krov chýlí,

plápolej, oltáři červenobílý.

Ty svíce, dohořelá k půli,

tebou se modlí naše úly

tam v sadě v řadě stojící,

růženec z krůpějí na svíci.

Bezbranná stráži v bouře boji,

vydrž, ty domova starý roji.

A svíce s růží ve svém středu

zavání jako plástev medu,

nazlátle svítí její běl,

květ z vosku, mrtvá láska včel,

a na růži rudě malovanou

s hromnice horké slzy kanou.

Narozená ty z pylu a rosy,

staň se, zač tvoje úly prosí,

ta oběť sladce mámivá,

která se, hoříc, rozplývá

na obětišti zlého léta

pod nebem tmícím se a hřmícím.

A zatím úl už, bzuče, vzlétá

provlhlým vzduchem zlatě mžícím.