HROMOVÁ RÁNA.

Za dávných časů v naší zemi –

ještě když lidé pevně věřili

hvězdářům, kteří obzor měřili, –

mocný žil hrabě, ctěný přede všemi,

muž očí vlídných

a dobrý pán,

jenž nazýván

byl dobrodincem chudých, bídných. –

Syn pěkný narodil se jemu.

A toho času hvězdář přišel k němu

a pravil: „Chraň Bůh všeho zlého!

Ve svitu hvězd

psáno tam jest:

Vašeho syna jediného,

nadějí krásných bujný květ,

šestnáct až jemu dojde let,

zahubí blesk!“ –

Zžíravý žal a krutý stesk

sužoval otce v letech zlých.

Vlas jeho zbělel jako sníh,

veselý pohled vymřel v oku,

děsil se šestnáctého roku

synek až jeho, orel mladický,

s tohoto světa sejde na vždycky.

Od hor se děsné vyvalily mraky,

záhuba plodin, zkáza niv. –

Ubohý hrabě, hledě na oblaky,

aby mu synek zůstal živ,

miláčka chráně,

hbitě dal vzíti,

do sklepa skrýti.

Ale syn pravil: „Je-li vůle Páně,

abych teď umřel, nemine mne jistě

na nižádném místě,

ani tam dole.“

Řka, šel se modlit do širého pole. –

Šlehaly blesky, hřímaly hromy,

burácel vichr, padaly stromy

děsně, velkolepě –

Blesk!

Udeřilo.

Kde to bylo?

V sklepě –

v tom, kde by jinoch, kdyby byl se skryl,

mrtev byl.

Na poli širém, v spoustách ohně, vody

mládenec zbožný zůstal beze škody.

Příběh ten pěkný z dávných dob,

sepsaný prostě, bez ozdob,

svědčí, že bezpečně jde noha

toho, kdo pevně důvěřuje v Boha.