Hrone, milý Hrone!

Kdybys vínečkem se vlnil,

ty můj Hrone milý!

ty krvavým, brate černý,

zlatičkým, ty bílý,

jaj, to bych si číši zrobil

jak v salaši dížka,

pěknou jak ta makovice,

co má hore vížka.

A nabral bych číši krve,

kde se prvý hlaví,

podal bych ji roztroušené

Slovači na zdraví,

podal bych ji neboráctvu,

kterým všecko zhrzí,

co má srdce plno žalu,

oči plné slzí.

Veru by to rozohnilo

duši jeho chorú,

do rukou by síla stoupla,

oheň do pozoru;

pak by se těm zbojným lidem

hřešiť znevidělo,

až by Slovák hlavu zvednul

a zamračil čelo.-

A nabral bych číši zlata,

kde se hlaví druhý,

poléval bych celou Slovač

sedmibarvou duhy;

kde teď jenom živá skála,

hned – se stéblem v sporu –

zlaté klasy vyrostly by

od kořene k horu. –

A nabral bych obojího

číše do jediné,

moc a hojnosť dal bych v jednom

Slovensku, jež hyne;

pak by se to ligotalo

po celičkém světu,

jak na pustě drobný písek

slunka při zánětu.

Pak by se to ligotalo

jak zornička z rána,

jak z obloku světového

oko nebes pána;

všecko by se usmívalo,

co teď v slzách tone –

ó proč vínem neproudíš se,

Hrone, milí Hrone!