Hroudě.

Ty šedá hroudo, lidského co potu

jsi vypila – a stále prahneš žízní!

Již mnohou bouři přečkalas a psotu

a mlčky trpíš, pluh když tebe trýzní

či těžkého tě koně noha drtí

Jen krátký oddech – a již opět zrní

a s ním i všecku naděj v tebe kladem’.

Jak bude dál? Zda naděje se splní

či bude kraj náš hořkým strádat hladem?

Jeť v tobě símě života i smrti! – – –