HROZEN CYPROVÝ.*)

Svatá panna samodruhá

cestou k tetě Alžbětě

stane u kře cyprového,

jenž je právě ve květě.

Soudkovitých květů hrozny

toužně s keře pnou se k ní

žadoníce: „Některý z nás,

panenko, si utrhni!“

Utrhujíc kvapně hrozen

s květy bledé červeni

vzpomíná si, že ten hrozen

sluje hroznem smíření.

Dětinně se hroznu těší,

se zálibou shlédá jej

a pak jeho květy čítá,

jak jest dívek obyčej.

Když jich devět napočítá,

celičká je blažena

usuzujíc důmyslně,

co ten počet znamená.

Devítka ta připomínkou

měsíců je devíti,

jež jest Bohu vtělenému

v jejím lůně prodlíti.

Sám pak hrozen jiného nic

neznamená zřejměji

než plod božský v jejím lůně,

její slast a naději.

S hroznem v ruce dále spějíc

lehce jako gazela,

píseňku si prozpěvuje

vděkuplně zardělá:

„Milý můj mi jako hrozen,

vonný hrozen cyprový,

jeho vůně přelíbezná

pozemský ráj obnoví.

Milý můj mi jako hrozen,

vonný hrozen z Engaddi,*)

vzácnější a dražší je mi

nade všecky poklady.

Milý můj mi jako hrozen,

vonný hrozen smíření,

on svou krví kletbu hříchu

za mír věčný vymění.“