HROZEN V LISTOPADU (IV)

Přezrálý sade s osiřelou žní v klíně,

tak zcela marné není zrání žádné.

I smrt lze jíst jak hrozen, který sládne,

za zrnem zrno, když je po hostině,

sám u stolu, který se dlouží v dlouhou

tabuli stínů každým, kdo vstal a šel,

tak jako opadává omítky té běl

a jako obličej se hloubí marnou touhou.

Teď na stěnu, prostřenou pro hostinu,

na ten stůl zpuchřelý, který je polozřícen,

postavil podzim dvouramenný svícen,

slunce i měsíc ze zašlého cínu:

Pro posledního to síň hodovní

s příbory, střepy po velkém vyplenění,

křišťál a stříbro prohýřených dní.

I smrt lze píti jako opojení,

zřícení, které ještě sladce zní.