HROZEN V LISTOPADU (V)

Viděl jsem hrozen, opožděný plod,

hozený na prah nelítostné zimy

a utrhl jej prsty chvějícími

a utřel jíní smrtelný jak pot,

a jedl, zrno po zrnu, po hostině,

sám u stolu, který byl polozřícen.

Pozdního podzimu již uhasínal svícen

a léto ještě doutnalo v tom víně,

které se živilo z popela domova,

až nalila se šťavou hroznu drůza.

A jako hrůza chutná, jako hrůza

to každé zrno a přec ústa tvá

jsou plna sladkosti. Je sladké mléko smrti

tak jako života, jímž kojil tě ten chlév,

po němž tu zbyla zeď a ty a révy krev

v těch černých bobulích, které tvá ústa drtí,

prs chůvy přestárlé, jejíž jsi zdědil zpěv.