Hrozny.

Zralé hrozny mezi listy

topasem i amethysty

usmívavě kynou,

slunce chyceno v nich svítí,

babí léto svou se chytí

na ně pavučinou.

Jitro to je operlilo,

slunce oheň i jas vlilo

v žlutý, modrý hrozen,

a ten jásá celý zlacen,

Dionys že světu vrácen,

jimi znovu zrozen!

Trpělivě v listí hávu

uzrávají v zářnou šťávu

tiše, klidně sládnou;

slupkou svítí plná jádra,

vinařce když v plná ňádra

v sladší hrozny spadnou.

A když v zimě v něžné bouři

svět se tratí v mlhy kouři,

opět svítí z číše,

líp než výmluvnými slovy

sladké báje pijákovi

vypravují tiše

o kraji, kde slunce doma,

žhoucíma kde dívky rtoma

líbají, se smějí;

syrinx Panovu v své tíši

s Hellady on šťastné slyší

celou epopeji!