HRST KVĚTŮ.

Přec nesu ještě dneska hrstku kvítí,

v něm vše, čím srdce kdysi žilo, svítí:

Zde bílé v klín Ti kladu parnasie,

jak měsíc paprsky Ti v duši lije

i v snů Tvých roje.

Zde zvonky modré, zkvetlé na azuru,

v nějž dlouho s Tebou jsem se díval vzhůru,

– dél v oko Tvoje.

Zde kalich zlatý, jenž se k vodě shýbal,

jak paprsk, jemuž nepřál jsem, že zlíbal

Tvé zlaté vlasy.

A v okno rudý mák jak nebe kladu,

pod kterým šli jsme v červnu po západu

skrz plné klasy.

Je rudý jako krev mé duše vřelá,

té duše, která smrt by píti chtěla

– leč jen z Tvých retů.

Tak vše, co zveme vášní, silou, touhou,

co bylo křídlem kdys, teď mukou dlouhou,

zde v hrsti květů.

Za lásky sen, jenž věčný, ač byl krátký,

dnes nesu Ti tu hrstku kvítí zpátky.