HRST MYŠLENEK.

Matka – církev stojí na Petrově skále,

a ta skála prý se nikdy nesřítí –

a nechceš-li tomu slepě věřiti,

nu, tak ocitneš se prostě v kriminále,

a tam můžeš nerušeně rozjímat

o solidní stavbě této hrdé skály,

zda přetrvá věky – aneb se přec svalí,

když ji musí censor tužkou podpírat.

Nelkej, můj milý, že bolest tě dusí,

vždyť, kdyby nebylo bolesti,

člověk by necítil touhu v své duši,

třeba jen vzdychnouti – po štěstí.

Nechlub se, co všechno vykonáš,

byť bys i na ruby zvrátil svět,

pramalou zásluhu k dobru máš,

když sebe jsi přeměnit nedoved’.

Málo věř a slova važ,

když „přítel“ jimi hází,

nebo jinak nepoznáš,

co moudré a co frází.

Neříkej člověku: osle – a tak dál –

vždyť osel je moudrý dosti,

aby se dopustit toho varoval,

co ty rád nazýváš cností.

Autorito, modlo mnohých lidí!

Dnes ti lidstvo dovoluje ještě žít,

neboť neví, že kdo povoz řídí,

může zapřažené voly kdy chce bít.

Vězí v tom náhoda, či hloupé rozmary,

anebo dokonce nadutost smělá,

že v každé vesnici je škola u fary,

anebo u kostela?

Má tělo k zemi skloněné

a sto mozolů ve své dlani,

a přece volá zkroušeně:

ručičku líbám, milostpaní!

Milostpaní! Ten váš pejsek je hezounké zvíře,

ale jeho zvyky budou vašim podobné –

on se staví u každého rohu, u pilíře,

a vy zase insertem se ptáte – po kojné.