HRST ZEMĚ

Od smrti otce svého jsem nedržel hlínu v dlani,

s průvody smutečními já nerad chodívám,

do hrobů srdce svého, do jámy zapomínání

poslední pozdravy země jsem házel sám a sám.

Černou zem hospodáře, jak muži v prstech ji drtí,

od smrti druha svého jsem neměl v dlaních svých,

od chvíle, kdy jsem vyrval zaťaté pěsti smrti

cizího pole hlínu, na kterou padl tich.

Po každé, když jsem držel v dlani hrst studené země,

anděl smrti stál za mnou a tvář svou skláněl v zem,

ať klinkal márnice zvon či děla duněla temně,

já, v hrsti studenou zem, vždy pochovával jsem.

Co to, že dnes, kdy smrt, ten chvatný hospodář, oře

ne cizí, zemi mou, pro žeň svou krvavou,

nestojí v chvíli zlou tu za mnou anděl hoře,

u jámy, která bude snad hrobkou mou i tvou?

Co to, že ne jak hrob, leč jako život voní,

ta hrouda, jejíž jaro snad nemá květy kvést,

že rýč, jenž umíráček o kamení zvoní,

nežaluje zvěst zlou, že dokonáno jest,

že anděl smrti za mnou tvář svou nenaklání,

pod přílbou pohled tvrdý, který velí: braň,

jako by prach a popel všeho umírání

se hadem vztyčil v dlani a uštkl měkkou dlaň,

jako by všechen jed rzi na pohřbeném meči

v té hlíně, do které jsem jenom pohřbíval,

se rozlil do všech žil, že pěst se semkla v křeči

a v strašný vraždy mlat zkameněl srdce sval.