HRUBOSKALSKÁ PANNA.

Od dávných časů nad Skalním Městem

na příkré skále u nebe,

hrad stojí hrdý, v pohledu k němu

mráz tebe v údech zazebe.

Orel a jestřáb měl k němu blíže

než lidé, bídní poddaní,

a nežli holub, raděj tam dleli

v otvoru věže havrani.

Však jedno poupě milosti plné

na Hrubé Skále rozkvětlo,

to bylo čisté jak v noci hvězda,

která se halí ve světlo,

vnadou a vůní lahodných mravů

čeledi, panstvu přemilá;

to byla pána z Valdštýna vlastní

sestřenka snivě spanilá.

Nachýlil se chmurný den

ku večeru dubnovému,

touha jako jarní sen

padá k čelu bělostnému.

Ludiše se dívá v kraj

z okna hradu Hrubé Skály,

myšlénky jak divná báj

v hlavě se jí rozehrály,

jako teskný nářek sov

hučí píseň melusiny,

oknem mračný Kozákov

po komnatě množí stíny.

Ludišina bledne líc,

oko v siné dáli těká

přes vrcholky borovic

nad skaliska dávnověká.

Zírá, hledá ve výši,

kde se mraky honí v letu,

představu svou nejvyšší –

Valdštýnovu silhouettu;

za hodinu přijde hosť

neznámý a dávno drahý;

Ludiše mu pro radosť

květem ověnčila prahy.

Časných fial sto a víc

v hruboskalských lesích padlo,

aby vůní vzdychajíc

pod rekovou nohou zvadlo.

Nejmocnější ale vzdech

z ňader Ludišiných proudí,

než se octne v hradu zdech

vzácný pán, v nich panna bloudí.

Zavzněly trouby hlasné,

jak ryzí stříbro jasné

a kolem, na omšeném skalí,

ohlasy chvějné polétaly.

Spustili most a v bráně

lesknou se hrdé skráně,

Ludišin zrak jej vítá matný –

vznítil ji pohled majestátný.

„Vítá Vás, pane, moje pokora,

a se mnou všecka Hrubá Skála,“

řekla mu panna, on se pousmál,

viděl jak v líci barva hrála.

„Díky!“ děl tiše, vhroužen v sebe, –

a jí se otvíralo nebe.

Minuli dva dnové

plni rajských plesů,

jako ptačí snové

v noci červencové

na kvetoucím vřesu.

Děkovala panna

bohu, zdroji lásky,

že jí z žití rána

zbude – květy stlána,

paměť v šedin vrásky.

Ba, co víc... ta vnada

vždy ji světit bude...

v sladké kouzlo padá,

sladší naděj spřádá –

vůkol jásot hude!

Až pak milí dnové dokonali,

jako všechno v světě dokonává,

v pole vévoda se opět chystal,

válečná kdež čekala ho sláva.

Na terase hrdé Hrubé Skály

vévoda stál, do kraje se díval,

po skalách se toulal noční vánek,

a jak příval vůně k čelu splýval

hosta vznešeného, který v dumách

s Ludiší dlel na terase v stínu,

kochaje se v mihotavém třpytu

nebeského hvězdnatého týnu;

časem zahleděl se v oko dívky

u noh jeho choulící se v plesu,

šeptající s vášní „buď jsem jeho,

aneb ať mne shltí šelmy lesů!“

Volte, slečno, spáti –

chladnáť noc –

mnohého v ní schvátí

kouzla moc.

Vy mne odháníte?

Nebi žel!

Ó což netušíte,

že z mé duše zryté

poklid odletěl?

že mne v přemýšlení

jímá děs,

žeťby Vaše bdění

v příštím rozednění

vraník jinam nes?

Prosím, slečno milá,

vzdechů dost!

boj mi předurčila

povinnosť.

Byl bych bída živá,

chudá ctí,

kteráž zabloudívá

v rozcestí.

Vykonám své dílo

na zemi,

byť mne rozloučilo

se všemi!

Vím, můj pane, že jste silen,

ale dbejte rozvahy,

s ušlechtilé duše vzdorem

marno lesem, polem, borem

dokračovat na vrahy.

Věřící! já nejsem bůh,

často za mnou pádí v luh

zbrojná vojska, v týl mi sahá,

a mne tresce jako – vraha.

Ovšem nedbám úkladů;

vizte, hvězda purpurová

jak mi září vítězně

nad temenem Kozákova!

Spěchám slávy dobývat

rodu svému, zemi této,

nechať moje snažení

všemi, ba i Vámi kleto.

Nuže, drahý Valdštýne,

zůstaň aspoň k prosbě ženy,

viz mou duši zoufalou,

zrak můj toužný, mukou sklenný!

Slečno, co jen myslíte!?

což je rekům ženy láska!...

Nedbám ani přání svých,

nechať žíly, mozek praská,

dohraju svou úlohu,

nechať lid se, papež vzpírá,

nech mi ďábel vzdoruje

i sám bůh v dně všehomíra!

Čím mi láska ženy jest

v těžké, světoborné práci!

Hvězda moje všechen klid

v nedohlednou propasť kácí.

Buďte s bohem, Ludiše,

údělem mým není štěstí,

lačním z hloubi duše své

po laurové ratolesti! –

Umlknul. Den vstával nad skalami,

červánek se zarděl pod hvězdami,

zakryla se mráčkem do tmava

Valdštýnova hvězda krvavá – –

Paměť Ludišina mdlobou mizí –

zvoníť na vraníku zlato ryzí,

hruboskalských paní závoje

vlajou Valdštýnovi do boje. –

Procitnula Ludiše

z příšerného svého snění,

jako durman do číše

stéká hrůza do vzrušení;

volá mukou zoufalá

za Albrechtem v ranní záři,

tam kde puklá praskála

o žití se s časem sváří,

úpí v skalách bezcitných

k miláčkovi bezcitnému,

až jí v krajích blankytných

líto vládci nadhvězdnému;

štvána bolův stvůrami

lká z jich krkavčího hejna:

„Slyš, ty bože nad námi,

nemohu žít bez Valdštejna!

Smiluj se a skrať můj žal;

mám-li žít, ať zřím jej stále –

ještě vidím z těchto skal

kroky jeho dokonalé. –

Kéž se věčně dívat smím

za malebným jeho stínem,

uděl síly zrakům mým

zírajícím za Valdštýnem!“

Ráno, když na mši volal zvon,

hledali slečnu v celém hradě,

čeledi kolem úpěl ston,

ale nech každý v sklepích, sadě

o každém tajném skrytu zvídal,

slečny víc nikdo neuhlídal.

Ale tam v kruhu šedých skal

vyvstala jedna bílá nově,

tak jako panna stepilá,

kmitající se liliově.

Byla to krásná Ludiše,

a kol ní skalná poušť, vždy stejná.

Strmí tak věčně, přetiše,

a jistě myslí na Valdštejna. –