Hrůza nejhroznější.

Co, když vichry unáhlené

Horem fučí,

Strašně hučí?

Moře nimi rozvzteklené,

Rozlícení lesové,

Nadmutě své hřbety ježí?

Ulekaní tvorové

Tryskem pádem v skrejše běží;

Kterak, řekni, sobě

Počínáš v té době? –

Co, když válka zkrvavená

Rozprostře svá křídla,

By života žídla

Zrádným kvapem vypila?

Když se zpírá potupená

Příroda jejímu vzteku:

Tu zní strastné naříkání

V ulekaném okolí,

Hrozné smrti svolávání;

Ta že v jistém oudolí,

Kde víc srdce nebolí,

Ubohé ty schlácholí.

Tu kde zhouba zhoubu stíhá,

Ukrutnost se míhá,

Řekni, kterak sobě

Počínáš v té době? –

Co, když země vztekle burcuje,

Zkázu nevystihlou věstuje,

Shltí lidí na tisíce,

Jenž se mocně protivíce

Hledají si outočiště,

A jen nacházejí popraviště.

Kterak, vyznej, sobě

Počínáš v té době? –

Co, když nebe obtěžkané

Zápalčivým lýhem

Sapá lidi ulekané,

Tím morovým dmychem

Svrhne plod, jenž prudkostí svou smrtící

Protkne každou bytost žijící;

Řekni, kterak sobě

Počínáš v té době? –

Co, když v domě ohlas proklínání

Celé dni a noci rozléhá se bez ustání,

Jedovaté výřky mrzké nesvornosti

Dráždí k zlosti;

Vyznej, kterak sobě

Počínáš v té době? –

Ale hříchy zprzněného svědomí

Krutější jsou žalosti,

Ješto srdce navždy ochromí;

Nepominou ni na věčnosti!