HRŮZA NOCI.

Vím, nikoho bych neuviděl,

kdybych tak rázem vyšel ven;

však tuším, že tam Někdo stojí,

jehož se duše tolik bojí! –

a že se dívá do oken.

A v hlavě zlověstně to buší –

já náhle cítím, jak jsem sám,

a Onomu jak oči svítí:

přec nemůže to jinak býti,

ty zvuky nemohou být klam.

A vím, až ráno vyjdu před dům

(sníh bude se zdát netknutý!),

že pro mé oko utýrané

tam tisíce stop malých vzplane,

až popatřím tam sehnutý.