Hrůza zamlklé bídy.

I ve vsích usnula Nenávisť, jen bledé a choré Odevzdání

za pluhem skřípajícím šlo po šedivé, smutné, po zamlklé pláni.

Tam zástupy dětí hladových křičely po chlebě při západu.

Šel večer po vsích o berli, jak žebrák mdlý za lesy vzadu.

I po městech spala Nenávisť (ač po krčmách opilé hlasy řvaly

a kouřící, černé komíny se s vážností drzou pozdvíhaly).

Ty hubené ruce u strojů ty byly dnes nesmluveny, němy,

neb příliš byly již umdleny a příliš těžky visely k zemi.

A předce; z těch zpupných nikdo dnes odvahy neměl tomu se smáti.

A žádný ten hrozný nehnul se pes, by nezachřestil svým těžkým zlatem

a každý, kdo krásnou ženu zřel, ji bál se přilákat gestem a slovem,

z nich každý kdo stáda zkoupit chtěl, se bál je pokoušeti kovem.

Neb všude dnes spala Nenávisť a před ní každý zamknul se s chvatem,

a zachřestit se každý bál tou něčí krví prosáklým zlatem.