HRŮZA ŽIVOTA

Sotva se zrodíš, odsouzen jsi k smrti

a nevíš dne, ni hodiny, ni chvíle,

kdy Atropos tvou pavučinu zdrtí.

A kráčíš zvolna, nevědom jsa cíle,

smrt jíš a piješ, v bacilech ji dýcháš,

a červy hrobu nosíš v každé žíle.

Zákeřných chorob chumáčem dál spícháš

a klesáš denně v tajnou náruč spánku

a ztrácíš vědomí a němý zticháš.

A ráno vstáváš, chvátáš do líbánků

a nevíš, jaké čekají té hrůzy

a kdy smrt vyrve drahé z tvojich stánků.

A nevíš, kdy se staneš lupem lůzy,

jež zdeptá tvoji čest a ideály.

A v noci hvězdy ve věčné své chůzi

se smějí tobě, jak jsi prášek malý. –

A síly přírody a dravci v lesích

jak nebezpeční skryti se ti halí.

Jsi nešťasten i v ráje rajských plesích,

jsi sám a sám i na hrudi své ženy

a o svých dětí osudu vždy v děsích.

A závoj věčna černě zatažený.

A hříchy věčně živé výčitkami

v tvém srdci teskném štěkají jak feny.

S jiskřičkou víry kráčíš Orku tmami.