HRŮZA.

Noc. – Prales hluboký. – Kol ticho tak...

Roklím a skalám stojím tváří v tvář,

jež trčí do tmy jako smutný vrak...

Jak obrovité křídlo démona

mlčení padá v duši plnou hrůz

a zdrcuje ji dojmem věčnosti,

že duše, vzlétlá v nekonečnou dál,

pokorně se zas k hmotě navrací

a svíjí se tu před tím skaliskem,

pod nímž je propast – hloubka – černo – smrt...

Tajemná chvíle! Věci lidmi jsou

a lidé věcmi. – Jak by hroby teď

se měly rázem otevřít,

jak mrtvých přátelství by mělo žít!...

Kde světlo je? Kde cesta záchrany?

Jak Kain mám prchnout? Nazpět nemohu,

je možno jenom dál a dál a dál.

Já trnu hrůzou jako Orestes

před myšlenkou svou vlastní: Před smrtí!!

Jsou nohy hrůzou v místo vbodnuty,

před nímž je smrt, – a zpátky nelze jít...

Chci znáti ono velké tajemství,

jež ducha s tělem povždy spojuje,

bytosti s věcmi, život se smrtí,

tmu se světlem a plody s kořeny,

se smutkem radost, slzy s písněmi.

Ó hory nezlomné! Zda v bocích těch

zakleta není ona záhada?

Snad znáte vy ji, stromy staleté?

Krok činím v před a volám po světle,

však věčnost hluchá k nářkům, k šílenství.

Chci zavřít oči – v tom však hledí sem

tmy závojem dvě oči krvavé, –

chci klesnout – v tom však ruka ledová

již ramene se mého dotýká, –

své smysly ztrácím – – kdosi svírá mne,

jenž za mnou, přede mnou, i ve mně jest,

neumím jména jeho vyslovit,

neb ústa moje děsem ztrnula...

ChÓr přízraků teď tančí kolem mne,

jsou všecky bez masa a bez krve,

poněvadž vzešly z lůna nicoty.

A já se ptám a já se znovu ptám:

Poslové smrti, kteří hrobům svým

jste unikli, mně rcete, prosím vás:

Je život, jejž jak lidé žijeme,

exilem, trestem za hřích neznámý?

A smyje Lethe naše bolesti?

A pohltí nás hrůza Nirvány?

Či budem bloudit věčně prostorem,

jak fantÓmy neb jako živé sny?

Je ticho, ticho. V lese hlubokém

před děsnou propastí se probouzím,

když východ zlatit začíná již zem.