Hry dětské.

Tu srdce ze sladkého těsta,

tam panna a myslivec zas,

jež bába jim přinesla z města,

jich světy jsou v blažený čas.

Pak dále – hřbitůvek z hlíny

a dřívko, to mrtvý tam spí,

a kolíbka, miminko, plíny

a na všem kus srdce jim lpí.

Hleď, lichváře dítě tam sčítá

a kramaří, otec jak sám,

tam vojáček divoce lítá

a křičí: „Já zabit tě mám!“

A sirotek jak matka směje

se, hýčká, kolébá cos,

a pijáka dítě tam kleje:

snad proklíná příští svůj los.

A celé to fraškovné žití

a žal, jenž cizím je skryt,

z těch dětských her se nám svítí

jak hvězdy z kaluže třpyt,

To symboly velkých jsou věcí,

toť tragický, děsný je smích,

toť tajemství, jež malí svědci

v sluch andělů šeptají svých.

Ó děti, vy pravdy nám díte,

leč kdo z velkých všimne si vás?

V tvář nahou životu zříte,

jak kvítek zří v podzimní mráz.

Vy dědici otcova hříchu

jste protestem zmrhaných sil.

Mně z vašeho divého smíchu

zní brzkého neštěstí kvil.

A lidstva a národa osud

vy nosíte ve klínu svém,

taj budoucna, skrytý nám posud,

vy věštíte proroků rtem.