HUBIČKA.

Je-li to vojsko skutečné?

Na pravém, na levém křídle

třpytí se v záři slunečné

kosy a srpy a vidle.

Oj, to se robotnou pro práci

vzbouřili poštvaní sedláci!

Hr, na ně, na pyšné pány!

V rukou cepy, podávky,

na rtech kletby, nadávky,

stanuli u staré brány.

Otevřel bránu starý Vít,

hluboko k zemi se sklání:

„Čím mohu, prosím, posloužit?“

„ „Chceme si promluvit s paní!“ „

„Hnedle vás ohlásím vrchnosti.“

„ „Zanechte takových hloupostí,

za vás to zbraň naše řekne!“ „

A již bouří po schodech.

Vítův za nimi jde vzdech:

„To budou parkety pěkné!“

S hlukem se hrnou v komnatu

od schodů málo jen kroků.

V úžase stanou. Jaká tu

nádhera jeví se oku!

Mnohé až třesavka popadla;

od země ke stropu zrcadla,

nábytek samé je zlato!

Dokořán jdou ústa všem,

nejeden, proč přišli sem,

v chvíli tu zapomněl na to.

Možná-li, brzy ještě víc

čelisti z kloubů jdou maní,

z vedlejší síně když jim vstříc

pokročí překrásná paní.

Zmizely chmury, kol úsměvy,

jak když se jitřenka objeví.

Stříbrem teď hlásek zní její,

po obyčeji když svém

ptá se s luzným úsměvem,

čeho že páni si přejí.

Oči se všech teď obrátí

na Jíru, – jejich to vůdce;

tomu je jako v závrati,

ve tváři zahoří prudce.

Doma, když mluvit chtěl, dost měl slov,

hlas mu zněl, jako když bije v kov

tady však oněměl rázem;

k jednomu jen slovíčku

teď se vzchopil: „Hubičku!“ –

a hle, již pokleká na zem.

Hraběnka s tváří anděla

následkem tohoto slova

po ouška až se zarděla,

zbledla a rděla se znova.

Na Jíru pohlédla zpod víček,

zřela, že slušný to človíček,

statný jak nemnozí jiní,

a než nadál náš se rek,

mlaskl sytý polibek,

až se to rozlehlo síní. –

Hubičkou zámek zachráněn,

sedláci odtáhli domů,

na zámku zůstal Jíra jen,

druhů svých nedbaje „hromů“...

Poznala zámecká panička,

dobře že chutná i hubička

v prostého plebejce ústa.

Sedláci zas jako hrob;

statný Jíra od těch dob

na zámek putuje zhusta.