HUČELY HORY.

Již roztál krunýř ledový, jenž zemi k smrti tížil,

bystřiny vzkřikly, z výše nebes blesklo,

a v blesku pozdrav lichotný se nížil,

na vody padal, ťukal oken ve sklo.

A stromy plály. To se třásl na nich

dech žití tajemný a mocně vřelý.

Do kraje vanul žár, až v hroudy zadých,

a lučiny taj vůní otevřely.

I vzpoměla si duše má na uvadlých dnů řadu,

na tiché poutníky, jas krásy hledající,

přemáhající živlů nesnáze i srdcí zradu,

a přece, vítězné, v tůň bezdnou padající.

A v slávě jara viděla, i země že má snahu

vše uplynulé zas’ v den jeden soustřediti

a znovu započíti v zimě zašlou dráhu,

ples strání obnovit a vzbudit kouzlo kvítí.

Hučely hory široce jakoby země tíha

o závod s mraky pádila a mocně hřměla,

až pára bílá ze hřív pralesů se zdvíhá

a všechna srdce ve zmatku se rozechvěla.

Chápala duše času spěch v tom koloběhu,

s tesknotou mroucích vteřin o vzkříšení snila,

o chvíli, dávající neztenčenou něhu

všech jar, jež v jediné se slila...