Hučí vody, šumí stráně.

Hučí vody, šumí stráně,

mraky visí s nebes báně,

temno tíhne krajinou;

tiché, klidné vůkol pláně,

jenom opozděné káně

bloudí ještě mýtinou.

Smutně vrba v zem se sklání,

travou sviští větru chvění,

teskné tuchy mysl rvou,

ještě sedím v zadumání,

volným krokem bolná snění

opuštěným srdcem jdou.

Nelkej, srdce, ještě stále

žije Onen, k jehož chvále

všeho tvorstva hlasy zní;

nechť dál kráčí osud klatý,

v světla doufej zákmit zlatý,

ač se obzor ještě tmí.

Ano, doufám v světlo Tvoje,

ač sklamány touhy moje,

doufám, Bože, v lásku Tvou,

také Tobě, vlasti moje,

vyjasní se světla zdroje

vytouženou svobodou!