Hučín.

Odru jsem přešel. A na Střebovice,

na Děhylovo a Dobroslavice.

Žultý lán řepky mi zalehl cestu,

skřivánčích písní jsem počítal ke stu,

buď zdráva, má země! Tiše svou dýcháme řečí,

sekyru v ruce kdos za stromem klečí,

na modré straně je Hučín.

Viď, moje země, my měli se rádi.

Na rtech a v očích mi smálo se mládí,

daleko daleko za hory přešlo.

Svadlých co květů a listů se vešlo

v podjeseň žití! Ticho a teskno je ve mně

jak večer pod Beskydem. Viď, moje země?

Na modré straně je Hučín.

Tam nad Těšínem, kde Lucyna šumí,

rostlo mé děvče, co rozbilo v rumy

komusi život. (Ty vzpomínky tísní...)

Já měl jen srdce a trochu těch písní,

on dům ve Frydku a prsteny zlaté,

koho si vzala? A co se mne ptáte –

na modré straně je Hučín.

Kam to šlo všecko, kam se to dělo?

V cizině žiju. V dál uletělo

do nevrátima mé mladí, má láska,

v popelu sivém juž poslední praská

jiskra vzpomínky. Daleko jsou Střebovice,

v dáli Děhylovo, Dobroslavice,

na modré straně je Hučín.