Hudba Čechů.

Vládnou Češi, slavně vládnou,

s národy jim sláva vstává:

a od věků před jich mocí

svět se koří, – otřásává.

Nemaj’ korun, nemaj říší,

aniž hřímaj’ světu slovy,

o vševládném ale Čechu

mocná jeho hudba poví.

Hudba česká, – mocná mluva,

mnohé oko v slzách stopí;

co však v jejím lůně skryto,

Nečech nikdy nepochopí.

Nepochopí nikdo zvuků,

které tajemná noc skrývá,

slavíček když z útrob srdce

o zašlém dnu jasném zpívá.

Nepochopí nikdo smyslu,

jenž se v hudbě české skrývá,

zpomínka když na dny slávy

s hudbou slepce v jedno splývá.

Proč by o prchlých dnech jasných

mocnou písní nezazpíval,

vždyť ubohý proto oslep’,

že se v slunce slávy díval!

Přidušeně nyní pěje,

posvátných nám zpěvů runy:

jediný jen divý zvuk dí,

český lev že sáh’ to v struny.

A teď mlčí a duch jeho

nad svým velkým hrobem dřímá:

za to ale z plných ňader

živí hudba se – a hřímá.

Národ mlčí – sní a mlčí, – –

tiše lká jen v Božím stánu,

hudba však zaň mocně žádá

spásu na osudův Pánu.

Zapěj národe jen mluvou,

jež se ve tvé hudbě skrývá

a věz, že se po tvém žalmu,

veškerý svět rozezpívá.

Vždyť tvá moc a vláda s každým

novým národem ti vstává,

tvé hudbě se světy koří, –

hudba ta jest Čechů sláva.