Hudba duše.

Jaké tóny neurčité

z hlubiny se duše valí;

tato jezero je skryté

mezi stromy, mezi skály

spí a dřímá...

Náhle z dáli

jako z hloubky něco hřímá.

Je to zvuk či je to světlo,

duše sama ani neví,

leknínem to z hloubi zkvetlo

jako fantom děvy

celý bílý...

Slyšíš flétny zvuk a zpěvy?

Jako zmámen sloucháš chvíli...

Zmizelo to... Co to bylo?

Mlčky spí zas tůně stmělá...

Co tvé srdce obloudilo?

Chví se tvoje bytost celá,

kol jen vůně

mdlá a schvělá...

Táhne nad zrcadlem tůně.

A přec vytušils to v mžiku

z této hudby, z toho znění

píseň radosti a díků,

hlavy sklon a políbení...

V sladké tuše

krasší není

nic nad tuto hudbu duše...