Hudba jeseně.

Ve páře jitra, ve které září

se sklání k zemi zrajícím vínem,

v aleji stromů košatých sváří

se divně v slunci světlo se stínem.

Ve páře jitra v aleji stromů

se sklání k zemi listí a nese

a babí léto na štítech domů

se divně v slunci chvěje a třese.

V aleji stromů ve páře jitra

v hře divných barev země jen plane,

plameny lesům šlehají z nitra

krvavých listů, jak zlato kane

jehličí s větví a v tanci línem

amethyst svítí zrajícím vínem.

V hře divných barev zlomených tonů

příroda rovna puklému zvonu

ve páře jitra chví se a třese,

jen ptáče tiká zpozděné v lese,

jen ptáče, kterému ulétli druzi.

V aleji stromů zřím stínů chůzi,

zřím listů polet v aleji stromů

a babí léto na štítech domů

a oheň slunce ve listí zvadlém

a něhu země ve květu spadlém.

Srdce, ty plno mroucích jsi tonů,

strhaných strun a rozpuklých zvonů,

chtělo bys, chtělo rozpnout se v dálku,

chtělo bys splynout ve větrů válku,

ten oheň slunce chtělo bys píti,

tu něhu země do sebe vlíti,

shrnouti na se ve skonu línem

zvadlé ty květy s tím zrajícím vínem,

splynouti s valným přírody klínem,

zapomnít – při tom v smrti však sníti,

ve páře jitra, v které se v září

světlo se stínem kouzelně sváří.