HUDBA LESA.

Jak mohutná jest ona symfonie,

jíž les a vše, co v hloubi jeho žije,

za jitra rosného i soumraku

opěvá dary země, krásu žití

i slunce, které mocným žárem svítí,

když vynoří se z moře oblaků!

Ve větvích plných elegických písní,

pod nimiž roje mravenců se tísní

a tisícerý drobných tvorů rod,

lká vítr zvučně hlavní melodii,

v níž trylky ptačí písně radost lijí

a hmyz svůj bzučí tichý doprovod.

V kadencích potůčku ta hudba jásá,

v tremolu listů zní, jež bouře střásá,

do ticha v allegru hřmí vášnivém,

a v rytmů jejích, tÓnů variaci

se základní vždy motiv znovu vrací

a zmírá zvolna pianissimem...

Když němé ticho kol se rozprostírá

a nebe modrou zřítelnicí zírá

na smaragd mechu, stromů kořeny,

když všechny hlasy všechen hluk se ztiší,

že ucho hudbou opojené slyší

jen signál kukačky, vzdech ozvěny;

pak v nitru zpívá božská melodie,

akkordy radostnými srdce bije

a v prsou náhle rozkoší se chví,

pak nekonečno šeptá sladce duši

svou hymnu požehnanou tak, že tuší

i v slzách chápe věčná tajemství.