Hudba nálady.

Sedíme v coupé zahaleni,

(vzduch mrazivý a vonný jest),

již mizet zdá se záchvěv denní

a nebem kmitlo na sta hvězd.

Prořídlé stromy podél trati,

sbor jedlí, řada doubravin

se na skle počly kolébati,

jich černý, přelétavý stín.

Já jenom zřím, jak světla kanou

na hlavu tvou, na tmavý vlas,

co oči tvoje nepřestanou

do noci hledět zas a zas,

tak černé, záhadné a snivé

a trochu jízdou znavené,

slov, polibků a vášně chtivé,

tak oddané, tak plamenné!

Já jenom zřím tvých ramen tvary

z krajkoví bílých shawlů plát,

náramek dobré práce starý

a duhovitých perel řad,

a tebe, duše, drahá duše,

ty královno má podzimní,

jež posloucháš ve sladké tuše

mé hloupé snění intimní,

o podzimu, jenž zaburácí,

jenž v staré parky listí střás’,

o městě, kam se mládež vrací

v ten podzimní a pozdní čas,

o svojich snech a práci svojí,

o hudbě, solech cellových...

(Ó jak se vlnil v nepokoji

tvůj perlivý, sonorní smích,

jak stoupal, klesal a jak zmíral

mi na prsou prosebný tak,

a divoký jak hruď mi svíral

a měkký hned stich’ jako pták.)

A stromů stín z tmy oknem kýval

nad tebou, snící v loktech mých,

a se rtů dech ti horký splýval

polibky mými znavených!...