HUDBA NOCI.

Květ zlatý měsíc nad hor svah se chýlí,

noc zvolna jde, jí slavík v klíně kvílí,

a tóny jeho v květů kalich vlily

se jako perly, jež by víly pily.

V té chvíli vzplanul luny opál bílý

v květ sněžné růže, po němž básník šílí,

ten zbylý z romancí dob zasmušilý

trubadur, jemuž naslouchají víly.

Noc pílí v kraj, jenž luny světlem spilý,

a milenci v té chvíli spějí k cíli,

a skryly hvězdy a se ponořily

do jezer, v nichž pak žily dál a snily.

Noc pílí v kraj, jenž bílý světlem spilý

se chýlí v jív, mlh víly, s jichž rtů kvílí

zpěv milý. Luna chýlí srp svůj bílý

nad čelo noci, která spěje k cíli.