HUDBA NOCI.

Bard, plující na lodi Luny,

o chladný udeřil štít,

neviditelné struny

začaly stříbrně znít;

na čluny polité jasem

přivábil táhlý zvuk

vasalů se zlatým vlasem

kovově třpytný pluk.

Královna s hrdého křesla

kynula kněžicím;

bělostná píseň se vznesla,

kam obětní táh dým,

průhlednou rouškou klesla,

kde míhal se oštěpů hrot,

kde rytmem se hroužila vesla

do ticha věčných vod.

Bard přes štít na lodi Luny

dusící hodil flór,

zakymácely se čluny –

zpřetrhaly se struny – –