HUDBA SENTIMENTÁLNÍ

Kdy pozdní soumrak zmírá v tmách, já v staré struny smuten sáh’,

A dlouho hrál jsem na ně.

A přišel nápěv, nevím jak, v sen padl jako noční mrak,

Do duše padl těžce.

To byla sloka Alkaia, na barbiton již ruka mdlá

Ležérně uhodila.

Alt měkký zpíval v dálnou tmu sentimentálni balladu,

Milenců řeckých píseň.

Na zapomněném nástroji zpěv temných tonalit se chví,

Jak z dávné přišel doby.

Jejž pochmurný a záhadný jak mystagoga tajemství

Chci jedné svěřit duši,

Jež v horkém loži samotná, nahotou hnědou trýzněná,

Chce ukojiti sebe.

Do dálky jež teď naslouchá a slyšíc slova spřízněná,

Na struny plektron klade,

A bije zvuky sonorní a zpívá píseň spříznění

A zpívá píseň touhy.

O vy, jenž smuten minul jste vchod zahrady mé zavřené

A nevešel jste ani,

Jenž šel jste na mé vinice, by pil jste černé víno mé,

A nesvlažil jste rety,

Vám zpívám v noční těžkou tmu sentimentální balladu,

Alkaia snivou sloku,

Již na barbiton ruka má ležérně bije znavená

Jak v pozdrav vaší touze,

Jež marně jak síť rybářů jde z hlubin dnů svých bez lovu,

Z mrtvého žití moře,

A v jejíž cestách setmělých passiflor zvadlých smutek dých’,

Dřív než je shlédly zraky.

Jež dojem chce mít truchlivý těch, kteří zkázu přežili,

A žijí, neví komu.

A kteří marně čekali a kteří zase v tmu svou šli,

Bez ukojení duši...