HUDBA SFÉR.

Když ztichne rušný, lopotivý den,

a v širý, sladěný se sklene ve večer –

tu v okně, k nebetyčné výši zahleděn,

vždy zbožně naslouchám velebné Hudbě Sfér.

Z těch světel nade mnou mi září vítězení,

co u nás, v zemi šera, ještě boj vře tuhý –

i zdá se mi, jak mocné povzbuzení

od předních front pro unavené druhy,

již v zadním voji, v teskném pousmání,

se připravují k odhození zbraní.

Ve výších, s výší, širým, svatým vanem,

ze závratného světů kolotání,

v tom míru bezkonečně v dálku rozeslaném,

jak blahou zvěst, všem, kteří hlavu sklání

v bolestných myšlenkách o žití plodu planém –

Já slyším ji, já cítím, celou vnímám duší,

tu světelnou a požehnaně blahou,

tu volnou, širou, slavnou, hudebnou –

zpívanou celou nekonečnou drahou,

tu grandiosní světů symfonii

stvoření všeho hymnu velebnou –

v té nekonečné výši nade mnou!

Ti, kdo ji zpívají, ti dnes již šťastni jsou!

Po věkovitém trudném zápolení

se smutné látky kletbou tajemnou,

už znají život, v kterém trudu není,

pochyb a sporů, křídel zatížení –

Ti, kdo ji zpívají, ti dnes už šťastni jsou!

Ti, kdo ji zpívají, už vzali osten Zlu!

V sférických výších vzdušné státy Hvězd,

bezhmotná, světelná sdružení Andělů,

už zapomněli, co že práce jest –

dnes ve věčném jen světel hossana,

jak maják v smutná šera našich cest,

s báječné výše svítí nad náma,

by míru v přístavu hlásali blahou zvěst!

Vždyť u nás ještě jinak. – Těžká naše hmota

je ještě plna chmurných, teskných basů:

Půl životna, půl ještě bez života,

je celá škála všechněch zemských hlasů,

jak svoji bojující bytost projevuje

od člověka se všemi jeho trudy,

nemocmi, hříchy, pochybnostmi, bludy,

přes zvíře zjařmené až v nerost poloněmý...

Když činný den svou arsi zahajuje

s všemožných tvorů svojich miliony všemi,

volaje k práci, která ujařmuje,

volaje k boji, který poraňuje

bytosti veškery na naší smutné Zemi:

Slyš, jaká polyfonní směs to chaotická,

věcí a tvorů, zvířecí i lidská,

bytostí – zvuků spolu zápasí!

Bouří se železo kladiva pod úhozy,

v ulicích, v rytmech znásilněných, vozy

hřmí svými kolesy vzpurnými halasy,

zbíjená prkna hřmotí znásilněna,

a zvíře, člověk, pod nákladem sténá.

Gramofon v nároží zvuk flétny přehlušuje,

kramářů hádání zpěv v srdci básníka,

ve slavná zvonůznění chmurný vichr duje,

v nevěstky výsměchu hlas děcka zaniká –

zní výkřik zrození v chroptění bez naděje:

Tak píská, vříská, výská,

tak bouří, soptí, chroptí, naříká,

tak blahoslaví, zapřísahá, kleje –

tak všechno v nesouhlasné změti polyfonní

tu spolu bojuje, a zas se spojuje,

zde sobě uniká, a zas se spolu honí,

hned srocuje se, hned zas zápasí –

tak všechny souzvuky i nesouzvuky,

té nejrůznější noty křiky, ryky, hřmoty

– až k nebi ječivé se nesou ohlasy –

se valí přes sebe, se spolu províjí

půl v hudbě a půl v kakofonii!

A přece slyš – v té smršti drsných zvuků

ty svrchních tónů můžeš slyšet hlas,

jak v moři ostatních by volal po souzvuku,

přezníti snaže se svých bratří teskný bas!

V tom mnohozvukém, otřásavém skřeku

v té grandiosní kakofonii,

jež ozývá se miliony věků,

od hmoty polospící ke člověku –

co svrchní melodie blahá píseň zní!

Má tutéž slavnou arsi, tytéž čisté zvuky,

touž plesající výš, jak ta, jež vane z hvězd,

touž chlácholivou moc, tišící všechny muky,

touž víry skalopevné nesouc blahověst!

A více, slyš! V té jasné melodii

taková vyšší moc a posvěcení jest,

že zdá se uvádět u větší harmonii

i ony nejvíc temné, drsné zvuky z měst.

Že zdá se ti, co slyšíš v čistém znění

z těch svrchních tónů Země a z Hvězd kroužení,

že zde v těch nejdrsnějších už to zárodečně zní –

a tak, že z všeho světa konání a dění,

od písně hvězd do vozů rachocení,

se ozývá týž motiv základní!

Jak motiv téže velké Symfonie,

že celý Vesmír zvučí v šíř i dál,

čím výš, tím vyšší vždy a čistší harmonie –

tak sladěný velebný u chorál!

A věky ladě se vždy v hudby čistší dílo,

že stoupá v tónech stále o to výš,

oč výš a více světů vystoupilo

na svojí pouti v Nebes blahou Říš!

Ó struny rozeznělé v Zeměkouli celé,

vy svaté nástroje pro hudbu příštích Krás!

Tak slibné na poslech, byť ještě neumělé,

byť musely jste ještě vcházet ve zápas

svých resonančních desek s Hmotnou Základnou:

zvuk třepící vzpurností rozkladnou,

zvuk dusící netečnou hmotou svou –

Ó laďte se, ó laďte! Každý drsný z vás,

poslouchej zbožně onen vyšší hlas,

laď s ním ten svůj vždy více v stejný ráz,

by nástrojem se stával stále vyšších krás!

A kdykoli dne arse znenáhla se ztiší,

by v harmonické these přešla u večer,

tu naslouchejte všichni, zbožný pohled k výši,

jak z dálných výší vane blahá Hudba Sfér!

Tu veřeje své všechny v kořán zotvírejte,

ať záře svatá ozáří váš práh,

ji vděčnou modlitbou vždy vroucně přivítejte,

vždyť tu Vám v cestu stelou Bratři ze svých dráh!

Tu děti, mrzáky před domy vyvádějte,

a zbožně ukažte jim na prazích tu zář,

pak rukou svou nad hlavy k výši spějte –

ať k Zdroji Světla toho pozvednou svou tvář,

ať ztiší srdce ruch a naslouchají s Vámi,

co nocí zní širými prostorami!

Tu hudbu s nimi v srdce zavírejte,

co nejvyšší svou blahou naději –

té v duši vždy nejvíce zavznít dejte,

když vichry pochyb, strázní do ní zavějí:

ať uvěří tu blahou, hvězdnou zvěst,

že Poslední Cíl Všeho Velký Souzvuk jest!

To čiňte vše po všechna tisícletí,

co trud váš, pot, ponese vaše zem, –

a vaše píseň bude v prostor zněti

vždy vítězněji nad pazvuků změtí –

Až jedenkrát váš zemský rušný den

se sklene ve velebný, slavný svatvečer,

kdy v milionů zvuků Symfonii,

u klidu světelném se v prostor rozhlaholí

vítězně sladěná, velebná Hudba Sfér!