Hudba siesty.

Kraj vymřel dokola. Jak mrtvo! Nikde ruchu.

Vše tichu podlehá. V snů jemně modrý klam

klid spících linií se kreslí v měkkém vzduchu.

Vše jemné jako dech a slabé ke mdlobám.

Hlas Ticha promlouvá a dech se v bázni úží,

jak v nocích kathedrál bych před Tajemstvím klek’,

co vůně provlhlé a syté rosou růží

strou lázeň kyprých šťáv na záhon myšlének.

A nitrem hudba zní, kvil táhlý, jakby slila

v tón Psyche jediný, čím všechny touhy mrou:

vždy hledět v oblaka, v ta šedivá a bílá,

jež, snění zpozděná, se táhnou oblohou...