HUDBA SVĚTA

Ó touho, ó nesmírná touho

Všelidstvo objat chtít, zlíbat! –

Zázraku lidského ducha!

Kteréhos dne jsem se zbudil,

jakoby poznovu zrozen,

pojednou kol sebe všechno

uzřel jsem v slnivém jasu,

prozřel jsem v zamhlené dálky,

vesmírným obdařen zorem,

cítil jsem rozpínat křídla,

složená v dřímotě v prsou.

Ohromný zářící kotli,

život v němž klokotá, kypí,

světe, můj plamenný květe,

kdo může vyjádřit rozkoš,

kterou nám pohledy zlatíš,

kdo může vyjádřit bolest,

kterou nám ocelíš ducha?

Touho, ó nesmírná touho

vykonat hrdinné činy!

Nejvyšší pohoří země stroji bych provrtat toužil,

průplavy chtěl bych zem’ celou

zbrázditi pro loďstvo světa,

řítit se aeroplány k zvědavým

bratrským hvězdám!

Vroucí, ó kypící žití,

v závratných vlnách tvých, varu,

bouřícím vášněmi, chtěním,

poznávám ryzí tvou krásu,

plnost tvá, hrdost a sláva

v lidských se zjevuje činech,

v osvětných činech!

Ó světe!

Orchestrem procitlých živlů

chtěl bych tvé oslavit jméno,

kapelník vířících barev,

zpíjet se sférickou hudbou

soustředných slunečních soustav,

při které hvězdy se rodí, úrodné budoucí světy

s embryi životů příštích,

při které opakuje se od věků v prostorách Věčna

tvoření zázrak!